Mysleli jsme, že se někdy zeptáme.
Mysleli jsme, že na to bude čas.
Až budou Vánoce.
Až nebude tolik práce.
Až děti vyrostou.
Až se babička bude cítit líp.
Až… někdy.
Ale to „někdy“ často nepřijde.
A tak teď sedíme nad starým albem a hádáme se, jestli ta paní s kloboukem je prababička, nebo teta z Plzně.
Není to výčitka.
Každý z nás to někdy odložil.
Ale o to větší důvod to neodkládat znovu.
Možná si tvoje teta ještě pamatuje, jak se jmenoval dědečkův bratr.
Možná je po babičce někde uložený dopis.
Možná si strýc vzpomene na příběh, který slyšel před padesáti lety – a nikomu ho ještě nevyprávěl.
Ještě není pozdě.
Projekt Stopy v srdci vznikl právě proto, abychom tyhle vzpomínky nenechali zmizet.
Nemusíš vědět všechno. Stačí, že chceš začít.