Každá rodina ji někde má. Starou krabici plnou černobílých fotografií. Jsou na nich lidé, kteří se smějí, jsou na svatbě, drží v náručí děti. Problém je, že už nikdo neví, kdo ti lidé jsou. Proč je tak důležité zachytit rodinné příběhy dříve, než odejde poslední pamětník?

Stalo se to týden po pohřbu babičky Věry. Její vnučka, pětatřicetiletá Markéta, dostala za úkol vyklidit starou skříň v ložnici. Byla to ta skříň, která voněla levandulí a naftalínem a do které jako malá nesměla lézt.

Úplně vespod, pod komínky nažehleného povlečení, našla Markéta velkou papírovou krabici od zimních bot. Byla těžká. Když nadzvedla víko, vyvalila se na ni vůně starého papíru a zašlých časů.

Krabice byla plná fotografií. Stovky černobílých a sépiových snímků s ozdobnými okraji. Markéta brala do ruky jednu po druhé.

Na první fotce byl mladý voják v uniformě z první republiky. Měl hrdý výraz a jemný knírek. Na druhé byla skupina rozesmátých žen v kloboucích na nějakém výletě, v pozadí hrad Karlštejn. Na třetí fotce stál vážný muž vedle nádherného veterána značky Praga a držel kolem ramen ženu, která se dívala naživo přímo do objektivu.

Markéta cítila, jak se jí svírá hrdlo. Věděla, že se dívá na svou krev. Na lidi, jejichž DNA nosí ve svém těle. Byli to její pradědečkové, pratety, možná sestřenice její babičky. Lidé, kteří žili plné životy, milovali, báli se válek, budovali domovy.

Ale Markéta netušila, kdo jsou.

Otočila fotky. Zadní strany byly prázdné. Žádné jméno, žádné datum, žádná poznámka "Léto 1932 u Máchova jezera". Nic.

V tu chvíli si Markéta uvědomila děsivou věc. Babička Věra byla poslední člověk na světě, který znal jména těch tváří. Byla poslední, kdo mohl říct: „Tohle je strýc František, ten, co prohrál v kartách statek,“ nebo „Tohle je tvoje prababička Růžena, když jí bylo dvacet a chtěla být herečkou.“

S odchodem babičky Věry tyto příběhy navždy zmizely. Z těch lidí zbyly jen stíny na papíře. Stali se anonymními komparzisty v historii vlastní rodiny.

Je to smutný paradox dnešní doby. Fotíme všechno – naše obědy, naše dovolené, naše kočky. Máme tisíce fotek v mobilech. Ale zapomínáme se ptát na ty staré, skutečné fotky. Zapomínáme, že naši rodiče a prarodiče jsou chodící knihovny, které jednoho dne nenávratně vyhoří.

Málokdo z nás dnes dokáže vyjmenovat všechny své pradědečky a prababičky. Přitom to nejsou bájné postavy z dávnověku. Jsou to lidé, kteří tu byli před pár desítkami let. Lidé, jejichž rozhodnutí, oběti a lásky přímo vedly k tomu, že my dnes existujeme. Zaslouží si víc než jen zapomenutí v krabici od bot.

Markéta ten večer seděla nad krabicí dlouho do noci. Nemohla těm lidem vrátit jména, ale slíbila si, že nedopustí, aby se to stalo znovu. Že příběh její babičky, a nakonec i ten její vlastní, nezůstane jen jako němá fotka bez popisu.

Projekt Stopy v srdci vznikl právě z této naléhavé potřeby. Z potřeby dát tvářím jména a jménům příběhy. Je to místo, kde se z anonymní historie stává živá rodinná kronika. Místo, kde zajistíme, aby naše děti a vnoučata nemusely jednou stát nad krabicí fotek a ptát se: „Kdo to byl?“